Rytíři talentu: S židlochovickou ZUŠkou jsme se dostali až na Pražský hrad

Ilustrační foto
Autor: archiv ZUŠ Židlochovice

Sedím v nádherně vyzdobeném Španělském sále na Pražském hradě. Panuje tu čilý ruch, kolem mě kmitají kameramani České televize, kterým režisér udílí pokyny před přímým přenosem. Ve vzduchu je cítit slavnostní, ale mírně napjatá atmosféra plná očekávání. Zabořená do pohodlného polstrovaného křesla sleduji generální zkoušku na koncert Nadačního fondu Magdaleny Kožené Rytíři talentu, který je zakončením jedné velké hudební cesty Adélky a Patricie, dvou žákyň z mé houslové třídy naší malé židlochovické ZUŠky. Byla to cesta trnitá, lemovaná velkým úsilím, ale také cesta, která přinesla spoustu inspirace, zkušeností, nadšení a nových přátelství.

A jak to všechno začalo? Někdy během podzimu přišla do školy nabídka Nadačního fondu Magdaleny Kožené, že hledají několik hráčů na doplnění symfonického orchestru talentovaných žáků ZUŠ z celé republiky pro koncert Rytíři talentu, který bude zahajovat jubilejní 10. ročník festivalu ZUŠ Open. Když jubileum, tak kde jinde než na Pražském hradě? Houslistů konkrétně potřebovali osm. Říkala jsem si, že je to bez šance, ale jen tak ze zvědavosti jsem zkusila děvčata přihlásit.

Výběr probíhal na úrovni Krajských uměleckých rad na základě dosavadních výsledků přihlášených žáků a bylo pro nás obrovským překvapením, když nás vybrali. A ne jen jednu, ale hned obě naše žákyně! Děvčata se tak v tomto celorepublikovém projektu stala zástupkyněmi Jihomoravského kraje.

Radost brzy vystřídalo mírné znepokojení, když nám přišla tlustá složka not, které jsme se musely do první zkoušky naučit. Byly to skladby světového repertoáru, takže jsme se do nácviku musely vrhnout opravdu intenzivně. Na první víkendové soustředění jsem do Prahy odjížděla se smíšenými pocity, děvčata neměla tušení, co je čeká, a žila v blažené nevědomosti. U nás v ZUŠce nemáme ani smyčcový orchestr (i když se blýská na časy a v příštím roce malý orchestr snad vznikne) a ony měly usednout ve velkém symfonickém orchestru, složeném z ostřílených hráčů pražského hudebního gymnázia a z vybraných ZUŠek z krajských měst, navíc pod vedením hráčů České filharmonie. Holky na živo nikdy neviděly některé nástroje symfonického orchestru, nikdy nehrály pod taktovkou dirigenta. Ale už nebylo zbytí – hodila jsem je do vody a čekala, jestli začnou plavat.

Úleva byla obrovská, když Adélka i Páťa začaly hbitě plavat v podstatě okamžitě – jako rybky ve vodě. Veškerá nejistota se vypařila a hudbou nabité víkendy byly pro nás radostí a pýchou, když se repertoár začal rýsovat a zkoušku od zkoušky víc a víc nabýval finálních tvarů. Filharmonici, kteří vedli jednotlivé nástrojové sekce, byli přátelští a laskaví, avšak precizní. Svým vlastním potěšením z hudby samé a z toho, že ji předávají dál, dokázali z dětí dostat skoro nemožné. A já se musím přiznat, že i pro mě bylo fascinující sledovat, jak tito hráči mistrně, nanejvýš zodpovědně a přitom s láskou přistupují ke svým nástrojům.

A tak jsme tu, na Pražském hradě, užíváme si zdejší luxus a vážíme si toho, že můžeme být součástí něčeho tak velkého. Dostaly jsme se do prostor, kam se jen tak někdo běžně nedostane. My tři ze ZUŠky v Židlochovicích. Už při generálce mám husí kůži, když slyším výsledek několikaměsíčního úsilí. Těší mě, když vidím, jak Adélka i Páťa zapadly, že jsou spokojené a že nevědomky přičichly ke skutečné profesionální muzice, k tomu, jak to v orchestru chodí. Tohle je to, co nás dostává dál – zážitky, inspirace, možnost zažít něco víc. A koncert Rytíři talentu přesně takový byl.

Vlastně nejen samotný koncert, ale i ona cesta k němu. Datum 13. května 2026 pro nás zůstane dnem, kdy jsme si splnily malý hudební sen. Děkujeme, že jsme mohly být při tom.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Židlochovického zpravodaje. Titulek byl upraven redakcí.