ROZHOVOR: Odcházím s pocitem vděčnosti, ale i s potřebou posunout se dál, říká Lenka Betášová

Ilustrační foto
Autor: M. Tajč, Židlochovický...

Tento rozhovor jsem dělala velmi ráda, neboť se s Lenkou Betášovou známe dlouhé roky díky dětem a Budulínkovi (předchůdce Mateřského centra Robátko), který zakládala. Na druhou stranu to bylo pro nás obě bilancování dlouholeté spolupráce. I proto si v následujícím rozhovoru budeme tykat, občas se smát, chvíli bude povídat jedna a pak zase druhá. Zkrátka tak, jako když se sejdou dvě dobré kamarádky a mají si co říct.

Leni, kdy a jak začala Tvoje spolupráce s městem?

Spolupráce s městem začala velmi dávno. Když jsem byla na mateřské dovolené, založila jsem s Táňou Himerovou mateřské centrum Budulínek. A tehdy si mě asi na městě všimli a tehdejší starosta mi nabídl externí spolupráci pro infokanál. Natáčela jsem na různých akcích nejen v Židlochovicích, ale také ve Vojkovicích a Hrušovanech, kde se infokanál vysílal. Záznam jsem pak kompletně zpracovala, sestříhala, namluvila. Po mateřské dovolené jsem pracovala v Rajhradě, a přitom jsem stále na dohodu pro infokanál zpracovávala videa a jednu dobu současně i texty. Byla to velmi zajímavá tvůrčí práce, ale náročná, neboť akce se konaly zejména o víkendech. A to znamenalo víkendy strávit natáčením a v týdnu po práci vše zpracovat, což bylo mnohdy hodně hektické. Takto jsem pro město pracovala asi čtyři roky.

Pak ale nastala změna. Po volbách v roce 2010 jsi dostala novou nabídku.

Ano, po volbách v roce 2010 za mnou přišel tehdejší vedoucí Regionálního turistického informačního centra, pan Tomáš Šenkyřík, s novou pracovní nabídkou. Vzhledem k tomu, že se stal místostarostou, navrhl mi, zda bych se nechtěla přihlásit do výběrového řízení na pozici redaktorky infokanálu a vedoucí referentky RTIC, čímž bych mohla i nadále pokračovat v práci pro infokanál. Bylo tedy vypsáno výběrové řízení, do kterého jsem se přihlásila. Vzpomínám si, že jsme byly pouze dvě uchazečky, ale druhá kandidátka před výběrovou komisí odstoupila. Místo jsem získala a nastoupila k 1. 4. 2012 do funkce vedoucí referentky RTIC, přičemž jsem zároveň pokračovala v práci pro infokanál. Natáčela a fotografovala jsem na všech městských akcích, pravidelně jsem aktualizovala vysílání, a příležitostně jsem natáčela také ve Vojkovicích a Hrušovanech. Díky této činnosti jsem měla výborný přehled o dění ve městě i v okolních obcích. Výsledkem je rozsáhlý archiv fotografií a videí, který dnes představuje cennou kroniku našeho regionu.

My dvě jsme se pak potkaly v rámci akce Povídání o víně, která se pořádala ve vinotéce, která byla součástí TIC.

Seriál Povídání o víně jsem převzala po Tomáši Šenkyříkovi. Ještě před mým nástupem nechal zapsat vinotéku RTIC jako certifikovanou vinotéku u Národního vinařského centra. Součástí tohoto zápisu byla podmínka konání vinařských akcí. Smyslem vinotéky bylo prezentování regionálních vinařů nejen návštěvníkům města.

Je pravda, že jsme na okraji vinařského regionu, trošku možná neprávem opomíjeni. Osobně jsem přesvědčená, že Výhon nabízí velmi luxusní polohy pro vinice, a je škoda, že tu nejsou mladí zapálení vinohradníci, kteří by toho dokázali využít a tradici zdejších vinic obnovili.

Já sama jsem se díky svému působení na RTIC o této bohaté vinařské historii Výhonu a okolí postupně dovídala. Musím s tebou souhlasit, že je to velká škoda, že není tento potenciál dostatečně využit.

Jak vzpomínáš na seriál Povídání o víně?

Seriál byl zajímavý i pro mě. Dověděla jsem se spoustu zajímavých věcí, začala jsem poznávat, že je zajímavé nejen víno jako nápoj, ale vše kolem něj, od vinice přes výrobu až po konzumaci a snoubení s jídlem. Zajímavé byly samotné příběhy vinařů, kteří se prezentovali.

Proto jsme to dělali. Naším úkolem bylo představit vinaře a jeho víno tak, aby si pak návštěvníci přišli víno k nám i koupit. Povídání o víně nám otvíralo dveře k potenciálním zákazníkům u nás ve vinotéce. Další přidanou hodnotou byli turisté, kteří navštěvují RTIC a kteří jsou dalšími potenciálními zákazníky vinotéky.

A víme, že sem jezdí lidé z celé republiky, od Aše až po Jablunkov. Na můj popud máme na RTIC od letošního února mapu České republiky a pokaždé se návštěvníků ptám, odkud přijeli. Za tři měsíce jsou špendlíky napíchané po celé mapě. Věřím, že tomu pomáhají i sociální sítě. Jsme součástí destinačního projektu zaměřeného na podporu turistiky v okolí Brna, který provozuje spolek Brněnsko, z. s., i na turistickém webu gofrombrno.cz. DMO Brněnsko nás propaguje také na dalších platformách, jako je Facebook, Instagram, Jižní Morava a další. Celkově jsme získali dobré jméno i rozšířili mezi lidmi povědomí, že na Židlochovicku není jen Akátová rozhledna, ale spousta dalších míst, která stojí za návštěvu. Jsme především místem, kterým lidé jen projíždí. Ale vyběhnou u nás na rozhlednu, zajdou si do zámeckého parku, navštíví některé z restauračních zařízení na oběd či malé občerstvení. My nejsme městem, kde by se ubytovali a kde by měli program na několik dní. My to víme a musíme tomu přizpůsobit naši nabídku.

Vzpomínáš si na svou první velkou akci, kterou jsi vymyslela, nachystala?

Já nejsem rodilá Židlochovačka. Takže jsem přemýšlela, co by mohly Židlochovice kromě rozhledny nabídnout. Nejsou daleko od Brna a mohly by se stát jedním z cílů víkendových výletů. Takže mně to v hlavě šrotovalo, až přišel nápad podpořit zahrádkáře a pomoci jim s prodejem jejich pěstitelských přebytků. A zrodil se nápad na farmářské trhy. Dopadlo to ale tak, že sem jezdili zemědělci ze Zlína, Hradce, ale ti místní toho nevyužívali. Mám však radost, že po těch jedenácti letech, kdy trhy pořádáme, se konečně začali o možnost prodeje zajímat i regionální producenti z nejbližšího okolí.

Takže můžu říct, že původní záměr se konečně naplňuje. Dnes se zde nabízí i řemeslné výrobky, celkem zde prodává na 80 živnostníků nebo těch, kteří nabízí přebytky. Farmářské trhy se časem staly i takovou malou společenskou událostí pro návštěvníky.

Meruňkobraní. Co se Ti vybaví při tomto slově?

Opět začnu myšlenkou na podporu prodeje lokálních výrobků a produktů. A meruňka je jedním z nich. Takže pojďme podpořit místní pěstitele, ale dejme tomu i nějakou přidanou hodnotu. Tak vlastně vznikl první food festival v republice, jak jsem později zjistila. Byli jsme první, kdo začal vařit na podiu, a navíc s danou hlavní surovinou, meruňkou. Letos máme 10. ročník a před deseti lety žádný takový food festival nebyl. A na to jsem hodně pyšná.

To si moc dobře pamatuji. Bylo to na náměstí, bylo neskutečné vedro, ale návštěvníky to neodradilo. Vařilo se, soutěžilo, návštěvníci se bavili. Na závěr byl koncert Modrý cimbál a tam jsme si všechny, co jsme pomáhaly, oddechly, že se to povedlo, uvolnily se a tančily. Poznávacím znamením bylo oranžové tričko s logem Židlochovická meruňka, ještě ho doma mám.

Ale vraťme se k meruňce a původní myšlence podpořit prodej meruňky od místních zahrádkářů. Paradoxně jsem na první ročník nemohla sehnat ani jednoho zahrádkáře, který by je chtěl prodávat. Oni chtěli, abychom je odkoupili a prodávali my. A tak to i po několik let bylo. Až teprve loni si prodej vzal na starost místní producent meruněk. Takže došlo, jako u farmářských trhů, konečně k naplnění základní myšlenky Meruňkobraní. Vnímám to tak, že mám splněno.

První ročníky probíhaly na náměstí s velkou obrazovkou. Pak se postavilo komunitní centrum a hlavní část, kulinářská, se přesunula sem. Program se rozdělil do několika míst, rozšířil se program pro děti atd. Letos máme opět novinku. V rámci spolupráce s Centrálou cestovního ruchu v Brně a Jihomoravským krajem, který akci podporuje, jsme se rozhodli, že podpoříme značku „Regionální potravina“.

Takže budeme vařit z regionálních produktů, budeme je i nabízet k ochutnávce i prodeji.

Snažíme se, aby to nebyla akce o akci, ale aby to dávalo smysl. To znamená, že meruňku tu najdete ve všech podobách (tekutou, na slano, na sladko, jako pálenku, v pivu a dokonce i v kosmetice…), k tomu se pobavíme, posedíme, podpoříme regionální producenty. V takových akcích vidím přínos a smysl.

Akcím dnes pomáhá i zavedení vlaku do Židlochovic. To se nám projevilo po zpoplatnění Meruňkobraní. Vždy, když dojel vlak z Brna, tak pokladny nestíhaly prodávat lístky.

Vzpomínám si na tvorbu kuchařky s meruňkovými recepty, která se vydala na první ročník. Hledala jsem doma ve všech knihách recepty s meruňkami. Leni po kolika letech opouštíš RTIC?

Po 13 letech nastal čas vydat se dál. Rozhodla jsem se přijmout nabídku, která se neodmítá. Nabídku, která mi dává nový směr a zároveň prostor, který teď cítím, že potřebuji.

Odcházím s pocitem vděčnosti, ale i s potřebou posunout se dál. Chci dát příležitost mladším, a zároveň věřím, že své zkušenosti, nápady a energii mohu využít tam, kde najdou nový smysl a uplatnění. Zároveň se chci i dál učit, růst a rozvíjet se v oboru, který mi přirostl k srdci a kterému jsem tady věnovala kus svého života. Nebyla to pro mě jen práce. Byla to radost, inspirace a často i zábava. Díky za všechny ty roky, za lidi, se kterými jsem měla tu čest spolupracovat, i za to, co mi tahle etapa dala. Neodcházím s lehkým srdcem, ale s pocitem, že teď je ten správný čas.

Leni, já Ti ze srdce děkuji za Tvou mnohaletou práci pro město, spolupráce s Tebou byla vždy velmi příjemná a obohacující. Přeji Ti, ať se Ti v novém působišti daří, a věřím, že se v budoucnu potkáme při jiných příležitostech, že naše spolupráce nekončí.

Ivo, děkuji Ti za poděkování a za přání, za možnost si popovídat o mém působení na RTIC a těším se na nové výzvy, které nás čekají.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele Židlochovického zpravodaje. Titulek je redakční.