ROZHOVOR: Přeji si, aby Velikonoce daly lidem naději, říká benediktinský mnich Jan František Teister

Ilustrační foto
Autor: archiv J.F Teistera, Žid...

Dnešní velikonoční povídání se ponese ve dvou rovinách, které Jan František Teister sám každodenně žije. V rovině světské, v pozici učitele a ředitele rajhradické základní školy, a v rovině duchovní, jakožto člena řádu benediktinů v komunitě kláštera v Rajhradě. Každá z těchto rolí mu umožňuje vnímat svátky jara z jiného úhlu pohledu – světského i duchovního.

Velikonoce patří k nejdůležitějším svátkům v životě křesťanů. Jak z Vašeho pohledu vnímají Velikonoce dnešní děti? A daří se Vám jejich poselství předávat i v roli učitele?

Viděl bych tam dvě roviny. První, jak se správně ptáte, jsou naši žáci. Rajhradice jsou malá vesnice, v které jsou zachovány ještě nějaké tradice, i když žáci nemají moc povědomí o tom, proč tyto tradice existují. Druhou rovinou jsou učitelé, kteří na škole působí. Ti by měli být těmi prvními, kdo jim dá základy, na kterých žáci, budou-li v budoucnu chtít, něco vystaví. Problém je trochu v tom, že máme novou generaci učitelů, kteří si mnohdy sami nejsou jistí, co je křesťanská tradice, co je pohanská tradice, co je nějaký marketing, a tak trochu se v tom plácají. Moji učitelé vědí, že si musí trochu dávat pozor vzhledem k mým znalostem a působení i v rovině duchovní. Samozřejmě jim v tomto směru nemohu nic nařídit, ale mohu se snažit je nasměrovat. Prvním krokem je třeba to, že nemáme velikonoční dílny a velikonoční jarmark, ale že máme něco předvelikonočního, dobu postní, před tím máme ještě masopust. Dáváme to do nějakých rámců, což jsou takové první krůčky.

Kolegové i žáci jsou taky hrozně zvědaví, co já o Velikonocích dělám. Oni si dokážou představit, co dělám jako ředitel školy, ale jak trávím Velikonoce, zejména co dělám v to pondělí jako mnich, to ne. Tady pak nastupuje předávání informací, musíte ale zohlednit, zda jsou vašimi posluchači kolegové, nebo žáci. Příkladem může být hrkání o Velikonocích, do kterého se zapojila spousta dětí. Samozřejmě v tom vidí zábavu, něco netradičního, ale zároveň se ptají proč. Takovými krůčky můžeme předávat a přibližovat poselství Velikonoc dětem. Ale je to běh na dlouhou trať.

Já už si ve svém věku říkám, že je mohu jen k něčemu malinko poposunout, ale vychovat je musí rodina. Mohu jim dát návod, že oni musí chtít něco změnit. Myslím si, že mám i dobrý tým, díky kterému se nám daří tyto malé změny zvládat.

Jak tedy mnich tráví Velikonoce?

Benediktini žijí ve společenství, což je taková velká rodina. Každý tu má nějakou funkci, úlohu. Styčné body jsou samozřejmě dány. Ale máme tu hospodářství, které je třeba obstarat, někdo má na starosti vaření, další má službu na zahradě, já mám na starosti přípravu liturgií. Každý člen komunity má své povinnosti a úkoly, které je třeba plnit, a tím přispívá k tomu, abychom mohli svátky oslavit společnou liturgií. U nás to nejsou jen veřejnosti známé liturgie Triduum Sacrum, my to máme trochu složitější, setkáváme se několikrát během dne. Což vyžaduje přípravu pro všechny členy komunity. Snažíme se předávat radost Velikonoc všem v okolí. Málokdo tuší, že mniši mají také dovolenou, takže bratři odjíždí za svými rodinami, aby mohli strávit tyto radostné chvíle s nimi. Přednost o Velikonocích mají pracující bratři, aby nechyběli v zaměstnání.

Kde všude působíte kromě chrámu zde v Benediktinském klášteře?

O Velikonocích probíhají hlavní liturgie pouze zde v klášteře. Jinak působíme kromě Rajhradu ještě v Rajhradicích, Opatovicích, Holasicích, Loučce, Otmarově a Popovicích. Snažíme se aspoň jednou týdně být v každém našem působišti.

Vrátíme se k Vašemu působení ve škole. Jak Vás přijali žáci i kolegové?

Situace ve škole v Rajhradicích byla velmi komplikovaná. Ředitel tam skončil ze dne na den a zřizovatel se ocitl v nelehké situaci. Navíc zbývaly pouhé tři dny do obecních voleb. A v této situaci mne oslovili s nabídkou, abych asi na tři měsíce přijal místo ředitele. S tím, že mezitím proběhne na post ředitele řádný konkurz. V souvislosti s tím vším bylo moje přijetí takové euforické, všichni byli rádi, že škola zůstala zachována a žáci se nemusí přesouvat do jiných škol. Během těch tří měsíců hledání cest situace vykrystalizovala v rozhodnutí, abych zůstal na pozici ředitele i nadále. První rok to nebyla vůbec legrace. Když jsem třeba navrhl, abychom si udělali rajhradický betlém z vlastních fotek učitelů a žáků a vylepili ho na okna školy, to bylo pozdvižení, zděšení. Ale ukázalo se, že se tato „blbůstka“ stala magnetem. Všechny děti donutily rodiče, prarodiče, aby se na to přišli podívat. Pak jsme s žáky 5. třídy zkoušeli pašije. Přicházel jsem zkrátka s něčím, co tu nebylo. Děti, a nejen ony, začaly vnímat klášter a život v něm. Ale také vnímají, že se snažím dělat svou práci nejlépe, jak umím. Zaskočit za kuchařku, školníka, pomáhat druhým. Takové vnesení křesťanského bytí pro druhé. To je někdy mnohem víc než třeba povinná výchova náboženství.

Jsem rád za kolektiv, který se tu vytvořil. Za jejich nápady, elán, za všechnu práci navíc pro děti, práci, kterou dělají srdcem. To je obrovské svědectví. Stejně tak jsem rád za děti, které spolu mluví, komunikují, všechny se mezi sebou znají. Pomáhají si, ale i se pohádají a pak usmíří. Znají všechny učitele, protože už od první třídy mají několik učitelů. Zkrátka jsem rád za tuhle malou vesnickou školu, která není ničím výjimečná, ale všichni se tu musíme vměstnat a porovnat, žít, tvořit a být pro děti.

Jaké poselství by podle Vás měly Velikonoce čtenářům přinést?

Možná dvě věci bych si přál. Za prvé, aby jim daly naději. Protože spousta lidí napříč generacemi má absenci naděje. Zažívají skepsi, nevidí budoucnost, kam se svět řítí. Takže naději, že i když budou úplně na dně, tak jejich pád není slabost, ale mají naději, že to zvládnou, že někdo je s nimi, že jim pomůže.

Za druhé pak radost. Velikonoce jsou o radosti. Mnoho lidí mi říká, jak může být radostí, když vidíme zbičovaného, ztrápeného, vyčerpaného a ukřižovaného Krista na kříži. Já tam vidím radost Boha, který tam je už přes dva tisíce let s otevřenou náručí. Přestože je přibitá na kříž, tak je rozevřená. Vidím tam radost, že to mohl pro nás udělat, mohl nám dát směr. Vím, že to může být pro mnoho lidí složité. Ale kdyby si odnesli jen toto, tak věřím, že bude velmi krásně na naší Zemi. Tím, že se to každý rok opakuje, každý rok dolévá to, co světu dnes tolik chybí.

Text byl převzat se souhlasem vydavatele Židlochovického zpravodaje. Titulek je redakční.