ROZHOVOR: Cítil jsem, že jde o obranu nejen Ukrajiny, ale i naší svobody, říká bývalý legionář Švrčina

Ilustrační foto
Autor: M.Švrčina, Židlochovic...

Milan Švrčina v současné době učí matematiku na základní škole v Židlochovicích. V létě roku 2022 se rozhodl zásadně změnit svůj život a vydal se tam, kde je volání po naději nejsilnější a lidská nouze největší. Opustil učitelskou profesi a připojil se k Ukrajinské cizinecké legii. S pečlivostí sobě vlastní nejen bojoval, ale také koordinoval humanitární pomoc a logistiku pro vojenský útvar A7420 – 1. prapor Mezinárodní legie pozemních sil. V rozhovoru otevírá svůj příběh, ve kterém sdílí bolestné ztráty kamarádů a zároveň vyjadřuje hluboký obdiv k ukrajinské kultuře. S pevnou vírou v ochranu svobody a demokraciese dělí o své zkušenosti z nelehkého života ve válečném konfliktu.

Jaká byla vaše profesní dráha předtím, než jste se rozhodl odjet na Ukrajinu?

Vystudoval jsem Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, na bakalářském stupni obor obecná fyzika a na magisterském už se zaměřením na učitelství. Několik let jsem pak učil, ale poslední rok před válkou jsem si vzal od školství volno. Byla to kombinace náročných let ve školství, osobních záležitostí a oprav rodinného domu po dědovi, co mě přimělo na čas změnit směr. Ten rok jsem se živil jako živnostník a prováděl jsem rizikové kácení stromů. Právě v té době válka začala a já zrovna neměl žádnou pracovní smlouvu ve škole. Všechno do sebe tak nějak zapadlo.

Kdy přišel ten klíčový impulz, který vás přiměl stát se dobrovolníkem v cizinecké legii na Ukrajině?

Ve mně to dozrávalo postupně. Jedním z faktorů bylo, že jsem byl šest let v aktivních zálohách. V létě 2022 mi skončila druhá smlouva, což mi umožnilo legálně odjet na Ukrajinu. Měl jsem také pocit, že je to správná věc, zvlášť když nemám rodinu. Navíc jsem si říkal, že člověk by měl jít příkladem, když už učí. (smích)

Jak na vaše rozhodnutí odjet na Ukrajinu reagovali vaši blízcí a přátelé?

Oni věděli, že jakmile se pro něco vnitřně rozhodnu, tak mě nikdo nepřemluví, abych to změnil. Nikdo se mě tedy nesnažil od cesty odradit, ale co jsem opravdu cítil, byla velká podpora. Dobrý kamarád mi např. velmi pomohl tím, že převzal mou odpovědnost za dům po dědovi (pronájem prostor atd.) a vyřídili jsme plnou moc, aby bylo vše zajištěné i pro případ, že bych se nevrátil. Také známí, kteří si ty byty pronajímají, se postarali nejen o dům, ale dokonce i o slepice a mého psa Lukyho.

Co vás motivovalo učinit tak závažné rozhodnutí?

Hlavní motivací byla snaha pomoci, protože jsem měl potřebný výcvik. Také jsem cítil, že jde o obranu nejen Ukrajiny, ale i naší svobody. Nechtěl jsem dál nečinně přihlížet, že v sousední zemi dochází k zabíjení civilního obyvatelstva a pokusu o asimilaci svébytné národní kultury.

Jaké kroky bylo třeba podniknout, abyste mohl na Ukrajinu vycestovat?

Musel jsem požádat o povolení prezidenta republiky přes Ministerstvo obrany. V kontaktu jsem byl také s ukrajinskou ambasádou, která mne nasměrovala na příslušný hraniční přechod. Dnes už celý proces začíná přes webové stránky Mezinárodní legie International Legion for Defense of Ukraine. Jde o klasické administrativní kroky, podobné těm, které by uchazeč absolvoval při přijímacím řízení na krajském vojenském velitelství Armády České republiky.

Jaké byly podmínky, ve kterých jste žili?

Po příjezdu na Ukrajinu procházejí dobrovolníci nejprve sběrnými místy. Poté jsou přiděleni k jednotkám, například k prvnímu, druhému nebo třetímu praporu legie, případně k jiným jednotkám, jako je Karpatská Sič.

Já jsem se dostal do 1. roty 1. praporu, ta pobývala v té době ve vojenském táboře na cvičišti na západní Ukrajině. Byli jsme ubytováni ve stanech, osm lidí na jeden stan. Tábor měl základní zázemí, včetně polní kuchyně, která nám třikrát denně dodávala jídlo ve várnicích přímo na místo.

Jak vypadal váš běžný den během výcviku a jak jste trávili volný čas?

Den začínal kolem šesté ráno rozcvičkou, což zahrnovalo běhání a posilování. Po snídani jsme měli krátký čas na přípravu a od devíti začínal intenzivní výcvik, který trval celé dopoledne. Po obědě následovala delší pauza, hlavně kvůli horku, a odpolední trénink začínal kolem třetí a pokračoval až do šesti večer.

Večeře byla následována volným časem. To jsem se věnoval učení ukrajinštiny. Používal jsem k tomu aplikaci Duolingo, kde jsem se učil ukrajinskou abecedu i jazyk z angličtiny. Také jsem si četl a snažil se vzdělávat. Ve stanech nebylo světlo, takže večery byly klidné a většinou jsme brzy chodili spát.

Jaké národnosti byly zastoupeny v mezinárodní legii?

Byla to pestrá směs. Byli tam lidé z Anglie, Kanady, Austrálie, a také pár Čechů. Potkal jsem také spoustu Poláků, kteří tvořili významnou část jednotky. Kromě toho se v legii objevovali lidé z Jižní Ameriky, například z Peru, kteří se často připojili, aby řešili svou ekonomickou situaci. Jeden z mých nejbližších přátel v legii, Kalulo z Peru, je výjimečně srdečný člověk, stejně jako mnoho jeho krajanů.

Jak funguje organizace legie?

Bohužel se legie nikdy nestala plně profesionální jednotkou, jakou je například Francouzská cizinecká legie. Ukrajinské vedení, včetně generálů a prezidentovy kanceláře, se nikdy nepokusilo vědomě vytvořit disciplinovanou a dobře organizovanou jednotku. Cynicky řečeno, ukrajinské velení používá cizinecké legie jako zásobník „lidského masa“. Od jednotek se neočekává, že budou komplexně bránit nějaký daný úsek fronty.

Legie je při nasazení vždy připojena k určité brigádě a plní v první řadě roli pěšáků v okopech. Legionáři sdílí válku s běžnými ukrajinskými vojáky v dobrém i ve zlém – když vidí, že někdy lidé umírají ne kvůli válce, ale kvůli neschopnosti vyššího velení.

Není divu, že z lidí, kteří tvořili jednotku, ve které jsem bojoval, už v legii působí jen pár jedinců. Ti nejzkušenější buď zahynuli, nebo se vrátili domů nebo se nechali přeřadit pod jiné menší jednotky přijímající zahraniční dobrovolníky. Nerozumím tomu, proč si nejvyšší ukrajinské velení víc neváží svých nejzkušenějších vojáků (mám teď na mysli například Slováka Rustyho, který zahynul v létě 2023) – nedostávají příležitost plně předat svou zkušenost nováčkům a naopak jsou tito veteráni ždímáni z kůže v pochybných misích v pochybně plánované obraně. V současnosti tak v legii působí nejčastěji lidé z Jižní Ameriky, kteří hledají na Ukrajině ekonomické východisko životní situace.

Mluvil jste s těmito lidmi o jejich motivech?

Ano, například jeden mladý muž z Austrálie přijel s těmi nejčistšími úmysly bránit Ukrajinu proti ruské agresi. Řekl mi, že nemůže jen přihlížet tomu, co se tam děje. Podobně smýšlelo mnoho Poláků, kteří tam byli odhodláni pomáhat. Na druhou stranu se objevovali i dobrodruzi, kteří nevěděli, co se životem, a připojili se spíše pro zážitky. Někteří z nich nedodržovali kázeň, chovali se nevhodně, ohrožovali ostatní a kazili pověst cizincům v legii. V posledním roce války je už situace na frontě natolik nebezpečná, že tito dobrodruzi naštěstí ukončují smlouvu do jednoho týdne od příjezdu do oblasti u fronty.

Byla vám během výcviku k dispozici psychologická podpora?

Ne, žádný psycholog tam k dispozici nebyl. Bylo to zvláštní, protože naše rota z prvního praporu byla na frontu nasazena až později, takže výcvik připomínal spíš skautský tábor. Byli jsme v krásném borovicovém lese, měli jsme zajištěnou stravu a cítili jsme se relativně bezpečně. Jakmile ale přišlo nasazení, situace se dramaticky změnila.

Jak jste prožíval nálety, varovné sirény a nebezpečné situace spojené se střelbou?

Na to si člověk musí chvíli zvykat. Není to nic příjemného. Hlavně, když nad vámi létají drony a vy vlastně nevíte, komu patří. Byl jsem zraněn při průzkumné patrole, kdy jeden ze spolubojovníků odpálil přes skryté lanko nástražné výbušné zařízení. Jedna střepina mne zasáhla do ruky, druhá do třísla. Měl jsem štěstí, že mi nepoškodila tepnu.

Sloužil jste na Ukrajině opakovaně. Kdy jste tam byl poprvé?

Poprvé jsem na Ukrajinu odjel na začátku srpna 2022. V září téhož roku jsem už byl nasazen na frontě, tehdy se končila ukrajinská protiofenziva, byli jsme nasazeni např. u Kupjansku. V říjnu 2022 jsem však utrpěl zranění a musel být hospitalizován. Doléčoval jsem se tam až do prosince, kdy jsem se vrátil do Česka. V únoru 2023 jsem se na Ukrajinu znovu vrátil, ale tentokrát jsem působil v logistice, protože moje ruka ještě nebyla úplně doléčená.

V logistice jsem se snažil zajistit, aby humanitární pomoc a zásoby skutečně dorazily až na frontu, místo aby se někde hromadily na štábu logistiky. Spolupracoval jsem s několika (mnohem zkušenějšími) vojáky, kteří působili na nižších velitelských pozicích – veliteli čet a jejich zástupci. Naučil jsem se ukrajinštinu, začal jsem studovat ukrajinské právní vojenské předpisy. Pomáhal jsem komunikovat s vyššími veliteli a předávat podněty od vojáků na vyšší místa. Bylo to náročné, ale věděli jsme, že tím můžeme přispět k efektivnějšímu fungování jednotek, a tedy i ochraně zdraví a životů vojáků. Ve výsledku jsem byl v lednu 2024 dočasně přeřazen na Štáb pozemních vojsk do Kyjeva.

Na frontu jsem se krátce vrátil v létě 2024, podílel jsem se na evakuacích raněných z bojiště v oblasti Kurachove.

Stýkal jste se během této doby i s místními obyvateli?

Ano, navázal jsem kontakt s místními dobrovolníky, zejména v Charkově. Byli neuvěřitelně nápomocní. Darovali nám energetické nápoje, hygienické potřeby a další věci. Byly tam třeba i starší paní, které ve svém volném čase šily maskovací sítě. Pomáhal jsem organizovat, jaké rozměry a množství jsou potřeba, aby to odpovídalo požadavkům. Místní lidé jsou obdivuhodní. I přes bombardování, výpadky elektřiny a vody dělají, co mohou, aby žili dál. V Charkově, i když vedle nich může stát rozbořený dům, se nevzdávají. Každý se s tou situací vyrovnává po svém, ale jejich odolnost je neuvěřitelná.

Po zranění jste se vrátil do Česka. Věděl jste už tehdy, že se na Ukrajinu znovu vrátíte?

Ano, věděl jsem, že se vrátím. Po návratu jsem měl v Česku jen asi dva měsíce, během kterých jsem se soustředil na přípravy. Organizovali jsme sbírky na podporu Ukrajiny, obcházel jsem školy, kde jsem besedoval s dětmi, a sbírali jsme například baterky, generátory a další potřebné věci. Dokonce se podařilo koupit starou dodávku, která už by u nás neprošla technickou, ale perfektně posloužila na převoz humanitární pomoci.

Mezitím se moje zraněná ruka zlepšila, že jsem mohl znovu pracovat. Vyrobil jsem školní pomůcku, Eudoxovo sluneční planetárium, kterou jsem věnoval jedné škole na Ukrajině. Celý ten čas jsem směřoval k tomu, abych se mohl vrátit zpátky a zapojit se do logistiky.

Můžete popsat situaci, kdy jste byl zraněn?

Měl jsem štěstí, že ke zranění došlo mimo přímou přestřelku. Byli jsme na průzkumné patrole a věděli jsme, že v oblasti před námi ustupují Rusové. Procházeli jsme remízkem, když nad námi přiletěl ruský dron. Schovali jsme se, ale právě v tom remízku nechali Rusové výbušné zařízení. Nejdřív jsem si myslel, že šlo o granát, ale později jsme zjistili, že střepiny, které mě zasáhly, pocházely pravděpodobně z nástražné miny. Jedna střepina mě zranila na ruce a druhá v oblasti třísel.

Naštěstí ta v tříslech minula hlavní tepnu, což mi zachránilo život. Při evakuaci mi kolega medik pomohl ujít několik kilometrů, než mě dostali do stabilizačního bodu a později do nemocnice v Izjumu.

Jak byste popsal svoji osobnost?  A jak jste se vyrovnával se strachem v nebezpečných situacích?

Řekl bych, že jsem přemýšlivý a mám rád život. Co se týče strachu, je to emoce, se kterou se člověk musí naučit pracovat. Nemohu říct, že bych strach vůbec necítil, ale když jsem smířený s tím, že se může stát cokoliv, ten strach ustupuje, když není o co se bát.

Klíčové je rozhodovat se s ohledem na celek jednotky, což mi pomáhalo jednat i v těžkých chvílích. Myslím, že hodně mi pomohl předchozí výcvik a metodičnost. Člověk pracuje, jak umí, sníží pravděpodobnost smrti a zranění a zbytek nechá na pánu Bohu.

Jste věřící? Jak jste to spojil s tím, že jste šel do války se zbraní v ruce?

Ano, jsem věřící. Vzpomínám si, jak mě uklidňovaly žalmy před prvním nasazením. Také si vzpomínám, jak jsem se ve dnech před prvním bojovým nasazením smiřoval s tím, že budu možná muset zabít. Ale já opravdu víc věřím v Masarykovy ideály humanitní a právní řád než na „ruský mir síly“ – tak jsem si v duchu řekl, že je to nutnost k tomu, aby ta válka skončila co nejdříve.

Mohl byste popsat nějakou situaci, kdy jste byl v ohrožení?

Jednou jsme evakuovali zraněného vojáka z okopu – to bylo v létě 2024 v oblasti Kurachove. Rusové nás zpozorovali, jak se blížíme, a začali střílet z minometu. Střely dopadaly kolem nás a dokonce přiletěl dron, který shodil granát. Naštěstí nás nic nezasáhlo, ale člověk v takové chvíli přepne na instinkty. Jen se co nejrychleji krýt, hýbat a zmizet z dohledu.

Jak byste popsal život na Ukrajině během války?

Je to směs odvahy a tvrdé reality. Lidé jsou neuvěřitelně odolní, žijí, jak mohou, i přes bombardování a výpadky elektřiny. Školy se snaží fungovat kombinovaně – děti se učí online, prezenčně nebo v přestavěných bunkrech. To si nikdo z nás nedokáže vůbec představit. Situace ve školství na Ukrajině je velmi obtížná, učitelé se však snaží maximálně přizpůsobit podmínkám.

Musí pracovat v několika režimech kombinované výuky, aby děti mohly pokračovat ve vzdělávání. Kvůli pandemii covidu byly školy dlouho zavřené, a když se situace začala zlepšovat, přišla ruská agrese, která vše ještě zkomplikovala. Některé univerzity, například Charkovská polytechnika, musely přizpůsobit výuku tak, že studenti plní své povinnosti online, zatímco zkoušky a zápočty skládají v podzemních prostorách školy, které jsou relativně bezpečné. Mnozí loňští bakaláři ale za celé tři roky výuky neviděli univerzitu jinak než virtuálně.

V Charkově vznikla dokonce „metroškola“ – projekt využívající k výuce technické zázemí stanic metra, kdy jsou některé technické prostory přestavěné na učebny. V jedné stanici metra je například pět učeben, které sdílí několik škol, přičemž děti chodí na prezenční výuku jen část týdne a zbytek času se učí doma online. To vše ukazuje jejich obrovskou odolnost a vynalézavost, aby vzdělávání pokračovalo i za takto těžkých podmínek. V Charkově jsem byl v kontaktu se soukromou školou Bojka, kde se část výuky odehrává i v angličtině.

Aby škola mohla zůstat otevřená, nedávno dokončili výstavbu bunkru přímo v areálu. Bohužel ani tato škola se nevyhnula škodám – budova byla poškozena ruským ostřelováním, přestože se nachází v rezidenční oblasti. I když jde o školu, která by měla být chráněná, Rusové ji stejně zasáhli.

Jak na vás působila kultura a tradice na Ukrajině?

Nejvíc mě oslovila – to bylo ještě během nasazení na frontě v září 2022 – návštěva malé vesnice v kupjanské oblasti, kde jsem poznal starší pár, který žil jednoduchým, ale harmonickým životem. Ten mi ukázal svůj sad, políčko i způsob, jak si lidé navzájem pomáhají – sdílí úrodu, pomáhají s prací, pokud někdo potřebuje. Bylo to pro mě velmi uklidňující, jako bych našel to, co jsem dlouho hledal v našich skanzenech. Třeba původní kozácká kultura mě fascinovala svou demokratičností a propojením s tradicemi. Byl jsem v kontaktu s lidmi, kteří se k těmto hodnotám stále hlásí.

Narazil jste na něco, co vás u místních lidí obzvlášť překvapilo?

Jedna profesorka z Charkovské polytechniky mě pozvala na divadelní představení, které organizovali ve volném čase. Hráli Malého prince v improvizovaném podzemním divadle v Charkově. Bylo to nádherné a působivé – jako by snad Malého prince ani nikdo nehrál, on tam prostě byl. Děti hrající uprostřed války, s rozzářenýma očima, s upřímnou nemíšenou dětskou radostí. Porazily všechen svět dospělých tam nad podzemním divadlem v Charkově.

Když mě na několik měsíců stáhli do Kyjeva, jednou jsem šel po ulici a narazil na zvláštní scénu. V pozadí byl dům, kterému chybělo horní patro – bývalé nákupní centrum, které bylo zničené. Před tímto domem hrála kapela. Jeden z pánů hrál na saxofon a zpívali nádherně veselé písně. Měli před sebou QR kód s nápisem: „Prosím přispějte na drony pro mého syna.“ Bylo to neskutečně dojemné a zároveň zvláštní. Takové momenty ukazují, jak si lidé i v těžkých chvílích snaží zachovat normálnost a najít smysl.

Jak vidíte budoucnost Ukrajiny a demokracie obecně?

Věřím, že Ukrajina má naději díky své pevné kultuře a odhodlanosti lidí. Vím, že Ukrajinu – ať se stane cokoliv – vždy podrží její venkov. Vesnice, které si dodnes zachovaly ráz vesnic. Co se týče demokracie ve světě, obávám se, že algoritmy sociálních sítí, umělá inteligence a samolibá politika ji dříve nebo později přivedou k zániku.

Vědí žáci na škole, kde učíte, že jste byl dobrovolník na Ukrajině?

Ano, vědí. Hlavně v jedné třídě se mě na to ptali, ale když jsem v září začínal učit, nechtěl jsem tím odvádět pozornost. Mým cílem bylo nejdřív se plně věnovat výuce matematiky.

Musím říct, že ve škole máme výborné vedení a skvělý tým kolegů, zejména matematikářů a fyzikářů. Pro mě bylo ale náročné přepnout se zpátky do civilního režimu. Chtěl jsem nejdřív zvládnout výuku na sto procent a otázkám na Ukrajinu jsem se spíše vyhýbal.

Plánujete žákům o svých zkušenostech vyprávět?

Asi ano, možná na konci školního roku nebo při nějakých hodinách před prázdninami. Zkušenost z Ukrajiny mě naučila, že nezáleží na tom, co člověk v životě dělá, ale jak to dělá. Pokud je člověk lempl, je lempl i na frontě, což může stát životy ostatní. Naopak pečlivost a zodpovědnost mohou zachránit životy. Myslím, že to je něco, co bych chtěl žákům předat jako důležitou lekci do života.

Máte konkrétní přání nebo poselství?

Někdy si říkám, jestli neměl Churchill pravdu, když říkal, že národy, které se nebudou bránit, zahynou. Děsí mě, když vidím, jak se svět kolem stává nestabilním, ale my zde v české kotlině máme stejně tendenci rozhodovat se s ohledem na bezprostřední pohodlí a odpovědnost za obranu vlastního státu nevnímáme jako něco samozřejmého.

Já bych byl obrovsky šťastný, kdyby se v naší společnosti začaly vytvářet programy, které by vedly k návratu mladých rodin na venkov. To je za mě krok k životaschopné společnosti. Po traumatu druhé světové války a komunismu jako bychom stále žili pro pomíjivé cíle. Přitom jsme dědici nádherné kultury a nádherné země.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele Židlochovického zpravodaje. Titulek je redakční.