ROZHOVOR: Děti ukolébavky nechtějí, říká zpěvačka a držitelka Ceny Anděl Marie Puttnerová

Ilustrační foto
Autor: archiv M. Puttnerové, Ž...

Rozhovor se zpěvačkou Marií Puttnerovou o soustředěném poslechu hudby, tvorbě během mateřství a o tom, proč děti nemají rády ukolébavky.

Minulý rok ti vyšla první sólová deska. Vnímáš to ve svém životě jako velký zlom?

Vydání desky určitě vnímám jako velký zlom, protože jsem ji dlouho chtěla a dlouho jsem o ní v koutku duše snila. Odškrtla jsem si tím jedno ze seznamu svých tajných přání a mám radost, že se nám ta realizace povedla. Jestli ale nastává umělecký zlom, to zatím neumím vyhodnotit, to ukáže až čas, až se mi podaří vydat něco dalšího. Zlomem pak bude to, co se bude dít mezi tím. Momentálně se nejvíc „dějí“ naše malé děti.

Deska se jmenuje Laila tov, což znamená hebrejsky dobrou noc. Je to taky název jedné z nejznámějších písní Zuzany Navarové, má to na ni nějak odkazovat?

Ne, název vychází z textu Laila tov, Sáro, který napsal Vlasta Třešňák a který se na desce objevuje. Je to z ukolébavky o Sáře, která byla podle legendy dcerou Marie Magdalény a Ježíše Krista, s Vlastovou vtipnou poznámkou, neplatiče alimentů. Na desku jsem chtěla vnést vztah matky a dcery, poprosila jsem Vlastu o korekci mých vlastních textů a vypadl z toho tento nový surreálný text. Stal se tak jediným možným nositelem názvu alba.

Kromě Vlasty Třešňáka, kterého jsi zmínila, jsou na desce použité také texty Jana Zahradníčka a lidové písně.

Ano, je tam jeden text lidové písně a dvě básně Jana Zahradníčka.

Kam bys Laila tov žánrově zařadila? Za desku jste dostali Cenu Anděl v kategorii folk.

Pro mě škatulka folk zahrnuje hudebníky vypravující příběhy. Skrze tuto premisu bych pak se zařazením souhlasila. Možná bychom mohli patřit do alternativy, ale ta jako kategorie byla v Cenách Anděl zrušena. Nicméně jsem za kategorii folk vděčná, akademie je složená z kritiků a hudebníků, jichž si člověk váží, tak jsem ráda, že si naší desky všimli. A v podstatě asi nebyla jiná možnost, kam nás zařadit, jazz ani elektronika to není. Jeden z folkových porotců napsal, že s folkem to má pramálo společného, že to je čistá elektronika. Nicméně netuší, jak moc se mýlí.

Já vnímám Laila tov jako hodně výjimečnou a silnou, hodně se mě dotkla. V čem je deska výjimečná z tvého pohledu?

Myslím si, že se nám podařilo společně s producentem Eddiem Stevensem vytvořit pestrobarevný obraz. Během natáčení jsme Světlana Zapadlová prožívali velice silné emoce, napojení, hloubky, muzikantskou jednotu, bylo to místy velmi meditativní, jindy zase energické a spontánní.

Deska je mnohovrstevnatá, obsahuje obrovské množství hudby, která v sobě nese prostor pro opakované objevování. A to je, myslím, úžasná a trvalá hodnota. Jsem vděčná, že jsem toho mohla být účastna. Eddie do nás vpustil svou bezbřehou kreativitu a všechna ta láska, co se na místě odehrála, je tam otisknutá. Já ji slyším a vnímám a myslím, že se to může stát i posluchači, bude-li chtít. Kromě toho tedy ještě slyším na svém hlase, že mě za pár týdnů čeká porod. Ale to vím možná jenom já. Deska je pro mě nezpochybnitelnou reflexí dost stěžejního životního období.

Mně přijde trochu jako zázrak, že v současném rychlém světě si Anděl všiml něčeho tak křehkého, silného a meditativního, jako je vaše deska.

Spousta lidí nám říkala, že to je přece jasná věc. Nám to tak nepřišlo. Byli jsme překvapení, když se deska dostala do přednominací. Možná prostě existuje okruh lidí, kteří chtějí hudbu poslouchat, a to je velmi dobrá zpráva. Máme doma gramofon a chystáme se znovu pořídit CD přehrávač, chceme se vrátit k tomu, co jsme dřív dělávali běžně. Člověk vzal album, dal ho do přehrávače a nechal na sebe působit celek. Doba streamovacích platforem je super, dá se najít téměř vše během několika vteřin, ale zároveň i u sebe znám ten nešvar, že si pustím písničku, a když mě něco vyruší, tak poslech přeruším a už se k němu nevrátím. Zároveň nákupem nosiče podpoříš svého umělce nejlépe, jak můžeš, a tak se těším, až ten poslech opět umístíme do vyšších míst našeho omezeného žebříčku priorit.

Předávání Cen Anděl bylo na Bílou sobotu, což je pro křesťany den největšího ztišení. Ty jsi uvažovala o tom, že bys na předávání vůbec nešla. Ale nakonec jsi šla.

Šla jsem. Dlouho jsem nevěděla, že to vymysleli na Bílou sobotu. Zjistila jsem to až během postní doby. Vykolejila mě určitá necitlivost organizátorů, nicméně žijeme v zemi, která má potřebu se vymezovat vůči náboženským či duchovním věcem, a tak jsem nakonec rezignovala. Byli jsme spolunominováni s bratry Ebeny a říkala jsem doma Martinovi, že určitě půjdou na vigilii. Nešli. Byli v sále. Pak jsme se o tom společně bavili a jejich motivací přijít byla radost z nominace, tak nás tam nakonec přivedla společná radost z toho, že si našich desek někdo všiml a nasměroval k ocenění. To je vlastně moc fajn.

Jak se ti daří skloubit muziku s mateřstvím? Mně spojení rodičovství a kariéry připadá pořád jako velké téma, které si musí každá žena vyřešit a odžít, a je to pořád stejně těžké jako před sto lety.

Je to, myslím, pořád stejně těžké. Pro každou ženu, jak říkáš, jinak. Nakonec mám pocit, že čím dál víc se mateřství versus kariéra stává společenským tématem (na podzim jsem třeba pozvaná do diskuzního modulu na téma Ženy muzikantky). Pro mě to má několik rovin. My se teď snažíme hrát, proto to celé děláme. Opakovaně však řeším dilema, jestli brát děti s sebou – neměly by raději být doma? První měsíce po obou porodech jsem harcování samozřejmě hodně omezila, nebyla jsem schopná fyzicky ani psychicky, abych si to vůbec užila. Odehrála jsem v té době několik koncertů, pokaždé na hraně.

Pokud ale chci být aktivní hudebnicí, tak z toho nelze vypadnout, nemohu si dovolit být x let doma. Mám pocit, že čas v tomto odvětví utíká nějak rychleji. Zároveň se do toho prolíná, že by člověk potřeboval vyšší honoráře, aby zaplatil nové vyšší náklady na další členy hlídací čety. S prarodiči to máme problematičtější, nemáme je úplně k dispozici pokaždé, když se nám zlíbí, takže pořád balancujeme.

A pak je tu další rovina, tou je tvorba samotná, taková ta soustředěná, klidná. Pro tu zatím není moc prostoru. Pro mě novou výzvou a hledáním prostoru pro sebe samu.

Když z toho nechceš vypadnout, tak se čeká, že za dva tři roky vydáš další desku?

Optimální by to bylo třeba už za rok.

Ale na to teď nemáš materiál.

Něco si zapisuju, ale jsou to spíš útržky myšlenek a pocitů. Potřebovala bych se tomu věnovat každý den, ideálně s hudebním nástrojem. Vždycky si říkám, že příští týden už začnu, příští týden už zavolám všem těm chůvám…

Mají tvoje děti rády ukolébavky?

Říkávám na koncertech, že žánr ukolébavka je překonaný nebo možná ani nikdy neměl svoje opodstatnění. Děti ukolébavky nechtějí.

My si doma před spaním zpíváme Černé oči, jděte spát, nekonečnou ukolébavku. Mariánka, které je tři a půl roku, to dávno zná zpaměti a ta menší Madlenka taky. Ležíme a zpíváme všechny tři. A Mariánka se mě onehdy zeptala: „Mami, prosím tě, proč je to tak dlouhý?“ Tak jí říkám: „Proč myslíš?“, protože ona, když se mě na něco ptá, tak už sama moc dobře ví odpověď. „No asi aby ti mimináči dobře usnuli, že?“ Nerada bych, aby děti vnímaly ukolébavky jako něco negativního, protože rodiče po nich chtějí, aby už spinkaly. Konec zábavy.

V současnosti se jim spíš než usnutí snažím vnuknout, že je to skutečně nádherná melodie a že je skvělé, že ji můžeme zpívat spolu. Nakonec usnou u něčeho jako Já mám koně nebo Travička zelená. Jedu to třeba „třicetkrát“, poté se probudím a ony už dávno spí.

A pak jdeš tvořit?

Pak jdu vysávat, utírat prach, žehlit, pak uklidím kuchyň, to už je půl dvanácté… A pak…?

Inspirují tě tvoje děti v tvorbě?

Přímo k tvorbě mě děti moc neinspirují. Ale jsou tam ty momenty, kdy člověk pozoruje tu malou dušičku, tu bezbřehou čistotu a otevřenost, nebojácnost, absolutní zájem a touhu všechno zkoumat. To je pro mě velmi dojemné a velmi inspirativní.

S čerstvou nositelkou Ceny Anděl Marií Puttnerovou jednáme o realizaci koncertu, který by měl proběhnout ještě letos na podzim.

Marie Puttnerová

Jako malá proseděla hodiny ve vaně (a nejen tam) a zpívala prakticky cokoliv, co jí vešlo do úst. Roky v židlochovickém dětském sboru Skřivánek nebo VUS Ondráš v ní upevnily lásku k hudbě od klasické po folklor. Zásadní pro ni byla angažmá v kapelách Cymbelín, Jablkoň, Půljablkoň: Němec & Puttnerová, Zvíře jménem Podzim a další četná hostování napříč žánry. V roce 2023 jí vyšlo první sólové album Laila tov, za něž získala Cenu Anděl v kategorii folk.

V současnosti vystupuje s výše zmíněnými kapelami Jablkoň, Půljablkoň, j. h. Mirka Kemela a se svojí čtyřčlennou kapelou, ve které hraje i její muž Martin Novák. www.marieputtnerova.cz

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Židlochovického zpravodaje. Titulek je redakční.