Přečtěte si rozhovor o starých Židlochovicích z úst pana Eduarda Poláka

Ilustrační foto
Autor: Wikimedia.org, Kirk

„Narodil jsem se v Židlochovicích na Žižkově, 16. srpna 1945 ve dvě hodiny odpoledne,“ začíná vyprávění o starých Židlochovicích, o rodičích, o honitbě a o životě lesáka pan Eduard Polák. Vzpomíná, že vždycky doma měli koně, krávy a na dvoře pořád běhala nějaká srnka. Proto jak sám říká, není divu, že se z něj stal lesák srdcem i duší. 1. srpna roku 1959 nastoupil na polesí v Židlochovicích, myslivost ho doprovázela po celý život. Naše povídání se z větší části točilo především kolem lesa, honů a života ve službě na polesí. Pro čtenáře Zpravodaje jsem ale dnes vybrala vzpomínání na dřívější Židlochovice, jak vypadaly a jak se v nich žilo.

Na co nejraději vzpomínáte z dětství?

To vám hned ukážu... A jedeme jeho terénním autem zelené barvy na Žižkov, kde zastavíme na kraji ulice Kpt. Rubena za Karlovou pekárnou. Narodil jsem se tady, v domě naproti rybníku, který tenkrát patřil panu Kratochvílovi. Od něj jsem měl lístek, že v jeho rybníce můžu chytat ryby.

Chytali tam jen staří pánové, pan Hrbatý, pan Křenek, ten měl zelinářství, pan Pich – policajt, druhým policajtem byl tehdy pan Doležal, ten chodíval troubit na hony.

Policejní ředitelství bylo tenkrát na bývalé škole, jak je dnes gymnázium. Dřív to byla hospodářská škola. Náš dům s hospodářskou školou sousedil. Jeden z mých kamarádů se sem chodil učit, jak se sází řepa, jak se starat o pole a dobytek. Na školu chodili synci sedláků a také mladá děvčata, aby se učila vařit, jak se dělají bramborový placky, jak se přebalují batolata a jak se mají starat o domácnost a o svého muže.

Popojedeme dál ulicí Brněnská až téměř ke koupališti a pan Polák pokračuje: Tady byl kdysi náhon a kolem plno stromů. Nad náhonem vedla polní cesta do Vojkovic.

Všechny ty stromy jsem bohužel vykácel já.

Kácelo se pro Slováky, kteří sem nejdřív jezdili stromy porážet ručně, aby z nich vyráběli troky na paření prasat. Z jednoho kusu, jak se to tenkrát dělalo, anebo vaničky. Na Slovensku v tom zadělávali těsto nebo koupali malé děti. Když zjistili, že umím motorovkou, tak jsem byl u nich, jak se říká, namazanej na krajíc z obou dvou stran. Dřevo jsem pro ně pak kácel já. Škoda toho lesa.

Jak vypadal Žižkov, když jste byl malý?

Poslední barák na Žižkově byli Remundovi. Pan Remunda byl malíř. Žižkov tehdá končil v ulici Dvořákova. Ulice Kpt. Rubena ještě byla. A poslední barák na ní byly sestry Lošťákovy, za nima už nebylo nic. Jen pole a polní cesta. Za posledním barákem (dnes cca čp. 488/145) byl smrkový les. I ten jsem kácel já. Dál už nebylo nic.

Tady byl opravdu les?

Bylo zde 156 velikých silných smrků. Dál už byla jen polňačka okolo náhonu. Je škoda, že to všechno dneska neexistuje, protože tím pádem klesla hladina spodní vody. Když Milena Moudrá redaktorka se dneska podíváte, kde je Svratka a kde byl náhon, tak zjistíte, že rozdíl je dobrejch metr padesát. Když náhon zrušili, začal tady ten spodek Židlochovic svým způsobem vysychat. Projevilo se to dokonce i na zámku, část pravého křídla začala sedat. V sedmdesátých letech tam pak začali cpát betonové injekce, aby to zarazili.

Budova zámku začala sedat?

Ano. Dodnes je to vidět... A veze mě před hlavní vchod do zámku, aby mi ukázal konkrétní místo na budově zámku.

Bohužel ani park to nevydržel. Staré stromy nenatáhnou kořeny, a tím pádem začaly usychat. Kdysi zde vedl zámecký kanál, ten odtud sváděl velkou vodu. To už dneska taky nefunguje.

Vracíme se zpět na Žižkov a zastavíme uprostřed ulice Dvořákova. Pan Polák vzpomíná, že tady uprostřed stál obrovský dub, kde si jako děti hrávali. Vzpomíná na Eduarda Lišku, vedoucího na poště, jejichž dům byl na Dvořákově poslední.

Další barák, který se vůbec tady po dlouhé době začal stavět, byl hospodského Tesaře. Nebyla větší část ulice Bezručova, nebyla Jiráskova. Když mně bylo tak deset roků, začaly se stavět činžovní domy na Alšově. Říkalo se jim policajtský a důstojnický byty. My jsme si tam v těch výkopech hrávali na vojáky a četníky. V roce 72 se začalo stavět na Lidické a Jiráskově.

Když se tady ty domy stavěly, dostali jsme všichni na stavbu elektrické přípojky. Jakmile proběhla kolaudace, tak vám tu přípojku zrušili. Všichni měli postavené, přes léto tam bydleli, ale neměli elektřinu. No ale Ruda Vlašic a my jsme tu elektriku měli, protože jsme erbérákům umožnili postavit jejich skříň na našich zahradách, tak nás hned v zemi napojili. Vedle mě tady bydlel nějakej Lemon, ten kolikrát přišel a říkal: Edo, puč mně kábl, ať žena může vyprat. Měli všechno vybudovaný, ale nic jim nefungovalo. Kotle měli, protože kotle byly na dřevo, na uhlí. No jo, ale neměli elektriku. A bydleli tak hodně dlouho. A představte si, že se udělal výbor, že z každého baráku tady dali tenkrát 50 nebo 100 korun, takové všimné, aby tu elektriku sem dotlačili spíš.

Domy na Jiráskově jsou všechny stavěné poměrně stejně. Tenkrát to stavělo OSP (Okresní stavební podnik) za 150 tisíc na klíč.

Znovu se ocitáme na Kpt. Rubena u místa, kde kdysi býval rybník. Zastavujeme.

No, tady byl ten rybník a krásné stromy kolem. Všechno jsem bohužel vykácel.

Proč pokyn stromy vykácet a rybník zasypat tenkrát přišel?

To vyšlo proto, že byl zrušený náhon, a ten náhon se z rybníku napájel. Takže potom už nebylo jak. Zrušili náhon a zrušili i most přes náhon. Za sebou tehdy byly dva mosty, přes náhon a přes Svratku. V zámecké kronice, říkával pan Částka, bylo napsáno, že ten rybník vyryli za 68 pracovních dní.

Škoda je ho. Bylo to krásné místo. Měl jsem k rybníku z domu blízko. Byl jsem tam pořád.

Rybník byl krásně oplocený, z dnešní ulice Kpt. Rubena byla široká vstupní brána. Na druhé straně taky. Za rybníkem byly kajuty na převlíkání. Za mě tam ještě stály, ale už je nikdo nepoužíval. Že se v nich převlíkalo, říkala maminka. Statek Židlochovice z rybníka udělal kačárnu, pak z toho už byla taková smradlavá voda a už se tam koupat nedalo. Pamatuji si, že zde stál veliký topol, navrchu byl refl ektor, a tak jsme klidně i o půlnoci bruslili.

Pamatujete si někdy zamrzlou řeku?

Ano, pamatuju. Na zamrzlé Cezavě jsme usekli kru a prostředek Svratky byl volný, tak jsme až po Šlachtu jeli (cca v místě dnešní lávky). A když jsme se rozlomili a namočili, tak jsme se u pana Kleina v obchodě sušili.

To byl pekař na náměstí.

Jsme u zámku. Vzpomenete si, když jste býval kluk, jak jste zámek vnímal? Co v té době na zámku bylo?

Navrchu bylo židlochovické muzeum, pak ho přesunuli do Ivančic. Půda kolem zámku byla mnohem níž. Třeba jak je pomník (Masarykův kámen), tak za ním byl bazén.

Je tam dodneška. Je ale zasypaný. Pamatuji si, že mi sahal tak nějak po prsa. To znamená, že tam mohl být tak metr dvacet vody.

Uprostřed byla fontána, z které šplíchala voda. Zahradníkem byl nějaký pan Fisher, který měl pod sebou dvanáct lidí. Chodníčky byly vysypaný bílou vápennou drtí, no a každé jaro kočí s pluhem ty kraje podorával a udělal ryncálek, aby mohla odtékat voda a chodníky byly pořád čisté a suché.

Nebyla tam žádná zvěř. Jen se říká, že za Hitlera tam byli daňci, protože na zámku kdysi žilo nějaké gestapo.

Za mě tady byly květiny, na louce rostly kopretiny. Byly tu okrasné keře, tisy, rododendrony. Zámecká zahrada vypadala jinak, záhony jahod, růží, mohla jste si tady nechat udělat svatební kytici, věnec na pohřeb...

A na podzim chodily děti do parku sbírat žaludy a kaštany a pan Fisher to vykupoval.

Jedeme od zámku dál po silnici Nádražní ulicí směrem z města. Ocitáme se zhruba u fotbalového hřiště, kde přejíždíme nepatrný mostek. Řidič ho běžně nevnímá.

Pod námi je obrovský klenutý sklep, je udělaný z lomového kamene. Tudy tekla voda ze zámeckého kanálu dál až do lesa. Tam se to stočilo a pokračovalo až do říčky Šatavy.

Dneska, kdyby přišla velká voda, tak tady bude přehrada. Voda už nemá kam odtéct.

Protože kolem parku je betonová zeď.

Na konci obce u Adosy zabočíme doprava, dostaneme se až ke kolejím a zastavíme u schůdků do zámeckého parku.

Tady byla brána do parku, byl tady taky most. Místo brány jsou tu jen schůdky přes plot a z celého mostu zůstala jen roura, kterou můžete vidět i teď. Původně hluboký kanál se stáčel a šel přes Osevu rovnou durch k tomu mostku, o kterém jsem mluvil. A ten mostek, když se pod něho půjdete podívat, je udělaný z lomového kamene. Tady v parku v tom kanále jsme se kdysi jako děti koupávali.

Náhon, to všechno souviselo i s vodním kanálkem okolo zámecké zahrady?

Ano. Na cestě do Hrušovan bývaly kdysi dva mostky, pod kterýma byly propusti.

Teď je tam jen jedna. Voda z náhonu, když to tam proteklo, tekla pod těma mostama hlubokou příkopou až do zámku. Dneska je všechno zrušené. Do kanálu už teď žádná voda nedoteče. Je sucho. Stromů v parku je poskromnu, oproti tomu, co tady bylo za mých mladých let.

V době, kdy jsem tady pracoval jako vedoucí pracovník, nějakých 20–25 let, bylo tady až 40 kusů jelenů. Lidem ale zvěř vadila, začali vylepovat plakáty, že mufl oni sežerou park. Byla to pravda.

Okolo po poli proběhne zajíc… Pan Polák reaguje slovy: Toho zajíce si můžete vyfotit. To když dneska vyjedete kousek za Johanesburg do přírody, potkáte tam více slonů, jak tady u nás těch zajíců. Zvěře ubylo.

Proč se náhon zrušil? Nevím. To byl náhon na mlýn.

Pamatujete si ještě mlýn za doby, kdy mlel obilí?

Ano. Mlel obilí a taky dělal elektriku pro celý Žižkov. Když po válce byla často elektrika vypnutá, tak přišli kluci do školy a řekli panu učiteli Sedláčkovi, nebo jsme měli Mojmíra Svobody: Pane učiteli, já jsem nemohl napsat úlohu, bylo vypnuto. A učitel Sedláček říkal: Poláku, nelži, ty seš na Žižkově a mlýn svítil, takže svítils i ty. Nedalo se s tím nic dělat. Byla to pravda. Žižkov díky mlýnu svítil vždycky.

Dnes mě vozíte terénním autem, je zjevné, že je vhodné na ježdění do lesa. Trávil jste v lese hodně času?

Podle toho, jak se to vezme. Otec byl za války odvedený do Německa k fi rmě Siemens, tam pracoval. Tato zkušenost ho ovlivnila tak negativně, že po návratu vstoupil k bolševikům. Bohužel. Pak přišel na to, že není pravda, co bolševik říká, a v 54. roce pověstnou červenou knížku odevzdal.

Následky se dostavily okamžitě. Ve škole si mě zavolal nějaký ředitel Roubý a řekl: Eduarde, ty nedělej myslivost, ty nikdy nebudeš mít lovecký lístek, protože nikdy nebudeš mít fl intu. Načež nějaký Ing. Háb řekl: To nevadí, může dělat voborníka (pozn. red.: oborník se stará v oboře o zvěř), rybářství, včelařství. Tak jsem to udělal všechno, akorát, že tu fl intu jsem opravdu nikdy neměl...

Ale o tom už zase někdy příště.

Článek byl se souhlasem vydavatele převzat ze Židlochovického zpravodaje. Titulek byl pozměněn.